pondelok 10. novembra 2014

Nepokořená


Orig. název: Unconquered
Autor: Bertrice Small
Počet stran: 440
Žánr: červená knihovna, romantika

Hodnocení: 74%

Knihu si můžete zakoupit ZDE









Anotace

Po otcově nenadálé smrti se Miranda má provdat za svého bratrance Jareda Dunhama. Sňatku se zpočátku vzpírá, ale nakonec se podvolí, aby zachránila štěstí své sestry-dvojčete. Miranda je pravým opakem své něžné a pasivní sestry Amandy: je výbušná, prchlivá, tvrdohlavá a má pocit, že o ni nikdo nestojí, protože není hezká. Ačkoli Jared s Mirandou uzavřeli manželství z nutnosti, oba se do sebe vášnivě zamilují. Jejich manželské štěstí však naruší politická situace.


Román se odehrává v době napoleonských válek.

                                                                                                                                 

Zděšení, zlost, nový začátek

  Ano, když se náhle dozvíte, že Vaše svoboda je u konce a čeká Vás manželství - předem domluvené - nejspíše z toho nebudu skákat tři metry vysoko a zpívat si o tom, jak je ten život spravedlivý a úžasný zároveň. Normální a rozumný člověk se vzepře a ihned začne protestovat. Ať už s jakýmkoliv výsledkem, mnohdy předem jasným.
  Pokud Vás zajímá, jaké pocity z této situace měla hlavní postava - divoká a nespoutaná Miranda - vězte, že nijak radostné. Doslova běsnila... A není se čemu divit. Neznámý, cizí, mnohem starší muž měl najednou býti jejím manželem a pánem. 
  I přes všechny námitky však byla Miranda nucena sňatek uzavřít a odevzdat se napospas osudu.

Láska, vášeň, vzrušení

  Vzrušení... To je ještě možná slabé slovo. Doslovná nadrženost. Mezi Jaredem a Mirandou létaly hromy a blesky. Při souloži se otřásal celý dům a... Samozřejmě - přeháním. Ale užívali si dost, to rozhodně. Když navíc vezmeme v potaz, že Miranda nikdy dříve žádného muže neměla...
  Osobně jsem tyhle milostné scény vnímal jako příjemné zpestření a v žádném případě můj čtenářský zážitek nerušily. Co se týče jejich podání, žádné výtky v podstatě nemám. S červenou knihovnou jsem se setkal snad jen dvakrát. Pokud bych měl tyto malé zkušenosti srovnávat, Nepokořená by si v milostných scénách určitě nevedla špatně.

Samota, nebezpečí, odhodlání

  Když už se zdálo, že se život konečně vydal po těch správných kolejích, přišel strašlivý zlom. Začala válka a Mirandin milý, Jared, musel plnit povinnosti vůči své zemi. Odloučení bylo kruté - pro oba z nich. Láska hory přenáší, v tomto případě možná doslovně. 
  Nyní se dostáváme k motivu, který se mi neskutečně líbil. Na začátku byla nenávist a neshoda, která se s postupem času přeměnila na čirou lásku. Když přišla válka, toto pouto bylo přetrhnuto - ale pozor, jen fyzicky. Duší i myslí byli neustále spolu. Neušla noc, kdy by Miranda na Jareda s touhou nemyslela. Tahle silná oddanost vyvrcholila až v to, že se naše hlavní hrdinka rozhodla vydat na dlouhou a nebezpečnou cestu plnou nástrah a nebezpečí.
  Věřte, že to v žádném ohledu nebyla procházka růžovým sadem. Maličkost, kterou mohu prozradit, je fakt, že při Mirandině cestě vstoupil do jejího života nový muž. Jakým způsobem a jakou hrál v příběhu roli, na to si budete muset počkat, dokud si knihu sami nepřečtete.

***
Ne moc slavné hodnocení

  V závěrečném hodnocení musím podotknout, že Bertrice Small pro mě byla dosud neznámou autorkou a nikdy jsem o její tvorbě neslyšel. Pokud se ptáte, jestli se k ní někdy vrátím a zkusím se ponořit i do dalších životních příběhů naplněných erotikou a vášní, musím upřímně napsat, že zřejmě ne. Nepokořená ve mně nenechala téměř žádné hlubší dojmy a po několika hodinách jsem ji vypustil z hlavy. Za zmínku možná stojí skutečnost, že se autorka odvolávala na nesmrtelnou oddanost a životní, osudovou lásku. Ta zde hrála velkou roli, protože díky ní se příběh odehrával tak, jak se odehrávat měl.
  

nedeľa 26. októbra 2014

R.U.R.

Autor: Karel Čapek
Počet stran: 101
Žánr:  česká literatura, vědeckofantastické drama
Rok vydání: 1920

                                                                                                                                   


O autorovi

  • Karel Čapek, 9. 1. 1890 (Malé Svatoňovice) - 25. 12. 1938 (Praha)
  • dramatik, spisovatel, překladatel, novinář, fotograf, filosof
  • nejmladší ze tří dětí (Karel, Josef, Helena)
  • studium; gymnázium v Hradci Králové, Brně, Akademické gymnázium v Praze a FF UK v Praze (doktorát roku 1915)
  • zaměstnání; vychovatelem v hraběcí rodině Lažanských, knihovníkem v Národním muzeu, redaktor v Národních listech a Lidových novinách, dramaturg a režisér ve Vinohradském divadle
  • psaní fejetonů - inspirace zahraničními cestami
  • prvním předsedou PEN-KLUBU
  • organizoval páteční besedy ve své vinohradské vile
  • manželkou Olga Scheinpflugová
  • umírá na těžký zápal plic

  • R.U.R.

    The Saturday Review, 23. 7. 1923
    Nejsem si zcela jist tím, co jsem napsal, ale vím dobře, co jsem napsat chtěl. Chtěl jsem napsat komedii zčásti o vědě, zčásti o pravdě. Starý vynálezce pan Rossum (jehož jméno v angličtině znamená Intelekt nebo pan Mozek ( není víceméně než typickým představitelem vědeckého materialismu minulého století. Jeho touha vytvořit umělého člověka - v chemickém a biologickém, nikoli mechanickém slova smyslu - je podnícena hloupým a umíněným přáním dokázat, že Bůh je zbytečný a nesmyslný. Mladý Rossum je moderní vědátor, kterého netrápí metafyzické ideje; vědecký experiment mu je cestou k průmyslové výrobě, nestará se o důkaz, ale o výrobu. Vytvořit homunkula je středověká idea, a chceme-li držet krok s dnešním stoletím, musí se toto tvoření převést do masové výroby. Okamžitě jsme v zajetí industrialismu; tato strašlivá mašinérie se nesmí zastavit, protože kdyby se zastavila, zničila by život  tisíců... Ti kdo si myslí, že ovládají průmysl, jsou jím ovládáni sami; Roboti se musejí vyrábět, přestože jsou, nebo spíše protože jsou válečným průmyslem. Výplod lidského mozku se nakonec vymkl lidem z rukou. To je komedie o vědě.
    Krátce o díle
    • kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích
    • první dílo v řadě fantastických utopií
    • autor se poprvé zamýšlí nad modely budoucnosti, vývojem civilizace
    • varovný signál lidstvu, burcování vědomí a svědomí lidí
    • ukázka lidského heroismu
    • důraz na lidské plémě a jednotu
    • poukázání na ekonomické a společenské faktory, které obracejí výtvory vědy a techniky proti lidstvu
    • sklonění pyšné, mužské, aktivní velikosti ducha před věčným životem, který nese žena
    • díky mnohovýznamnosti interpretace dlouhá životnost díla samotného
    • poprvé použito slovo robot (návrh Josefa Čapka)
    Stručný děj
    • Helena Gloryová připlouvá na ostrov, kde se vyrábějí roboti
    • její snahou je rovnoprávnost Robotů a lidí
    • žije zde pouze šest mužů
    • později si bere jednoho z nich, přesněji Harryho Domina
    • Roboti se mezitím rozšiřují po celém světě
    • jsou podobní lidem, ale nemají city a emoce
    • proto Helena ostatní přiměje k experimentování s jejich duší
    • než se však nadějí, Roboti vyhlašují lidstvu
    • vyhrávají a míří na ostrov
    • až na Alquista jsou všichni zabiti
    • ten má za úkol objevit původní Rossumovy plány na výroby - Roboti mají vnější i vnitřní poruchy
    • nakonec se chytá pitvat jednoho z nich
    • v tom okamžiku se však za potencionální objekt výzkumu staví jiný, jména opačného pohlaví
    • navzájem se chrání, mají se rádi
    • Alquist je posílá pryč
    • nový počátek
    Postavy
    • Harry Domin, centrální ředitel Rossumových Univerzálních Robotů
    • Inž. Fabry, generální technický ředitel R.U.R.
    • Dr. Gall, přednosta fyziologického a výzkumného oddělení R.U.R.
    • Dr. Hallemeier, přednosta ústavu pro psychologii a výchovu robotů
    • Konzul Busman, generální komerční ředitel R.U.R.
    • Stavitel Alquist, šéf staveb R.U.R.
    • Helena Gloryová
    • Nána, její chůva
    • Marius, Robot
    • Sulla, Robotka
    • Radius a Damon, Roboti
    • Robot Primus
    • Robotka Helena
    • Robotský Sluha a četní Roboti
    Zdroje;
    • www.spisovatele.cz 
    • www.cs.wikipedia.org 
    • Doslov dr. Františka Buriánka


    štvrtok 18. septembra 2014

    Blogování a já

      Je tomu už rok a půl, co byl tento blog založen. Rád bych napsal, že kráčel po skvělé cestě, která byla velmi bohatá na příspěvky ap. Pravda se však nachází zcela někde jinde... Za onu dobu se počet článků přiblížil jen stovce, což je naprosto směšné. Důvod mi je znám a uvědomuji si jej - lenost, výkyvy nálady, proměnlivost názorů...
      Již od samého počátku jsem neměl žádné vysoké cíle. Nedychtil jsem po čtenářích ani fanoušcích. Proto jsem také nedělal žádné soutěže, popř. se nesnažil trapně a okatě zviditelňovat svou osobu. Kdybych to vše chtěl, mnohé by vypadalo jinak - zaplatil bych za design blogu a reklamy, pořádal různé soutěže (opakuji se), vytvářel tagy, zapojoval se do konverzací, zvýšil produktivitu příspěvků, investoval do nákupů knih... Ano, jak bylo psáno, jsem líný. Proto také mé ambice nebyly nijak veliké. Až moc dobře jsem se znal...

      Na blogové scéně se popravdě moc neorientuji, protože ostatní blogery/ky nesleduji (jen velmi zřídka). Vím však, že jich je mnoho. Někteří z nich svou, dejme tomu práci, berou vážně a dávají do ní vše - jsou aktivní a produktivní. Mají svou základnu fanoušků a většina z komunity je zná. Píle, snaha, odhodlání, nadšení - také nějaký ten slohový um... I když u toho si tak jistý nejsem.

      S problémem se potýkám i nyní - opět. Říkám si, jaký má tohle vše smysl. Pokud člověk nemá své čtenáře/fanoušky, pro koho to vlastně dělá? Pro sebe? Pěkné, ale s postupem času to jednoduše přestane stačit. S tím přichází další problém... Jelikož jsem líný a vše mě po chvíli přestává bavit, má vůbec cenu tomuto blogu věnovat svou pozornost? Pokud bych řekl ne, bylo by to smutné a asi bych se nikde neposunul. Neustále bych se potýkal se svým nedostatkem. Proto říkám ANO, smysl to má - musím ale změnit svůj postoj a odstrčit vtíravé myšlenky plné pochybností. A také (r Attacke tím nemyslím) věnovat více času knihám samotným! Pravda, za prázdniny jsem přečetl asi jen jedno dílo. To je na někoho, co vede knižní blog, dosti mizerné. Vlastně směšné...
      Jak může horní menu napovídat, nacházím se právě v posledním ročníku střední školy, což znamená jediné - maturita. Čeká mě hodně práce (překvapivě). Nejlepší na tom všem je, že jsem z povinné četby přečetl jen jedno dílo. S mým tempem bych si měl docela pospíšit a v rychlosti něco popadnout. Na výpisky z internetu bych se spoléhal nerad... Nejspíše začnu Slezskými písněmi Bezruče. Proč? Leží mi ve staré knihovně na půdě, takže ideální příležitost je oprášit.

    nedeľa 10. augusta 2014

    Čistý


    Orig. název: Pure
    Autor: Julianna Baggottová
    Počet stran: 476
    Díl: 1
    Žánr: dystopie, YA

    Hodnocení: 89%

    Knihu si můžete zakoupit ZDE








    Anotace
    Pressia si toho z Explozí ani ze života Předtím moc nepamatuje. Přespává ukrytá ve skříňce v ruinách starého holičství, kde žije se svým dědečkem, a myslí na to všechno, co je pro ni nenávratně ztraceno – jak ze světa zábavních parků, kin, narozeninových oslav, tatínků a maminek zbyl jen popel a prach, jizvy, trvalé popáleniny a zdeformovaná lidská těla. Jenže teď, když dospěla do věku, kdy se musí všichni hlásit k milici, kde z nich buď vycvičí vojáky, nebo je, jsou-li příliš postižení a slabí, využijí jako živé cíle, už Pressia nemůže dál předstírat, že je malé dítě. A rozhodne se pro útěk.


    Existují ovšem i takoví, kteří apokalypsu přečkali bez postižení. Čistí. Přežívají v bezpečném úkrytu za zdmi Dómu, který chrání jejich zdravá, uměle zdokonalovaná těla. Jenže Partridge, jehož otec je jedním z nejvlivnějších lidí v Dómu, si připadá izolovaný a osamělý. Jiný. I jeho trápí pocit ztráty – možná proto, že se jeho rodina rozpadla, otec je emocionálně odtažitý, bratr spáchal sebevraždu a matce se do tohoto útočiště vůbec dostat nepodařilo. Nebo za to snad může jeho klaustrofobie: pocit, že tenhle Dóm se stává kolébkou mimořádně bezohledného režimu. Takže když z jedné nechtěně prohozené poznámky vyvodí, že jeho matka možná stále ještě žije, rozhodne se Partridge dát svůj život v sázku a uprchnout z Dómu, aby ji našel. 

                                                                                                                                    

      Svět... se změnil. Smrt, bolest, beznaděj, strach - následky Explozí jsou fatální. Jak je známo, příroda se dokáže náhlým změnám přizpůsobit. Chce to svůj čas, ale dokáže. Teď, když je všemu jinak, posílá všem pozůstalým jasný vzkaz; přežijí jen ti nejsilnější a nejodolnější. V podstatě tomu bylo vždy, nyní ale onen význam získává na důležitosti jako snad nikdy. Na pozoru musí býti všechny organismy na zemi, včetně lidí samotných. 
      Jak jsem psal, vše se změnilo. Ne všichni, co katastrofu přežili, mohou mluvit o štěstí. Je pravdou, že štěstí je dosti zrádný pojem. Samozřejmě, pokud něco takového přežijete, dá se tomu takto hovořit. Na stranu druhou - zjištění, že jste zůstali bez rodiny, blízkých, přátel, domova... Nepamatujete si na život předtím, přebýváte ve zřícenině, hladovíte, žízníte, hledají Vás speciální oddíly a k tomu všemu jste navždy uvězněni ve zdeformovaném těle... Každý krok může býti tím posledním, co před smrtí uděláte. Ta číhá všude a ve všem. Někteří lidé kvůli následkům Explozí splynuli se zemí, jiní zase se zvěří. Každý má své osobní deformace... Rostliny Vás dokáží v mžiku sníst a hmyz je větší než kdejaký tvor. 
      Avšak, přeci jen - jistí jedinci o štěstí opravdu mluvit mohou. Jsou bez zranění, újmy na zdraví, deformací... Jejich označení je prosté; Čistí. Jak je to možné? Dóm, ten za to může. Jedná se o neprostupnou pevnost, která je schopná odolat vnějším změnám, respektive následkům Explozí. Je to naprosto jiný svět. Navzájem o sobě vědí, ale jejich setkání není v žádném případě na denním pořádku.

      No, to by stačilo. Nehodlám tady převypravovat celý příběh. To koneckonců ani nikdy nebylo mým cílem. Malý úvod však není na škodu a rozhodně neurazí.
      První, čeho si na knize člověk všimne, je obálka. Ano, jak překvapující... Česká distribuce nám nabízí přímo skvostné provedení. Líbí se mi, velmi moc. Barvy krásně hrají a to oko, které Vám vidí až do duše samotné, ach. Ale teď vážně - dalším plusem je i provedení pod přebalem. To zase až tak časté není.


    Pro fanoušky Hunger Games

      Upřímně, ta nálepka je děsná. Ano, rozumím, jedná se o informování potencionálních čtenářů (většinou těch mimo), ale také budí špatný dojem - alespoň tedy ve mně. Nejraději bych ji odlepil... Nebudu však riskovat poškození. Fanouškům HG se kniha každopádně s největší pravděpodobností líbit bude. Ano, vlastní zkušenost.
      Pravda je vlastně taková, že mě to nadchlo mnohem více. Má očekávání byla naplněna, to žádná. Styl psaní mi sedl a postavy také. Většinou se objeví alespoň jeden charakter, který mi leze na nervy (mnohdy je to ten hlavní). Tentokrát se tomu tak nestalo. Tímto mohu navázat na mé oblíbené prolínání dějů - různý čas, různá místa, různé postavy. Pokud se nemýlím, celkově tam bylo šest úhlů pohledu.
      Pokud Vás zajímá, jestli jsem si někoho vyzdvihl a označil za svého favorita - ano, stal se jím Bradwell. Podezíravý klučina, který má svou hlavu. Jeho názor na Dóm a Exploze je jasný. Nic se nedělo náhodně, vše bylo plánované. Ironie mu není cizí a dokáže člověku věci říct na rovinu. Přes svou tvrdou skořápku tvrďáka je však schopen milovat a případně se vcítit do druhé osoby.



      Co mi trošku vadilo, byla překombinovanost. Mnohdy, hlavně k závěru, to bylo jednoduše přehnané. Moc naivní, nepravděpodobné - až násilně svedené dohromady. 
      Asi v poslední čtvrtině knihy jsem začal kroutit hlavou a říkat si, jestli to autorka myslí vážně. Nakonec se to ale skousnout dalo.

    HUNGER GAMES - HON - ČISTÝ

      Z těchto tří sérií se mi nejvíce zamlouvala právě tato. Říkáte si, jak to mohu posuzovat bez přečtení druhého a třetího dílu? No, pravda je taková, že jsem četl jen díly první. U všech tří... Takže toho schopen jsem. Nechci tady vytvářet žádný žebříček, jen není od věci tenhle počin vyzdvihnout nad ostatní. 


    *                *                 *

      Sympatické postavy, špetka originality, hororové prvky, akce, napětí - byl jsem spokojen. Zpracování světa po Explozích bylo důvěryhodné a autorce se povedlo zaujat. Ke čtení jsem se v žádném případě nutit nemusel. Šlo to jednoduše samo. Popravdě, knihu jsem přečetl asi na čtyři, pět sezení. Pro někoho nic zvláštního, pro mne téměř něco mimořádného. Čtenář jsem dosti pomalý a většinou si jedu ve svém šnečím tempu.
      Mám za sebou první díl a nemohu se dočkat těch dalších. Ano, mám v hlavě nějaké tušení, jak vše bude pokračovat, nicméně se nechám překvapit. Abych nezapomněl - jsem tak šikovný a omylem jsem si přečetl spoiler z posledního dílu. No, co se dá dělat.


    Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Knihcentrum


    utorok 5. augusta 2014

    Brisingr a Inheritance


    Orig. název: Brisingr (The Inheritance Cycle, #3) 
    Autor: Christopher Paolini
    Počet stran: 656
    Díl: 3
    Žánr: fantasy, dobrodružné

    Hodnocení: 94%








    Orig. název: Inheritance (The Inheritance Cycle, #4) 
    Autor:
     Christopher Paolini

    Počet stran: 672
    Díl: 4
    Žánr: fantasy, dobrodružné

    Hodnocení: 90%










    Anotace

    Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace!

    Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a naději, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, potřebují být neskutečně silní a odvážní. Pokud to nedokážou oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje. 

    Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alagaësii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat?
                                                                                                                                    

      Po opravdu dlouhé době jsem si uvědomil, že jsem opomněl napsat recenzi na tyto dva zbývající díly Odkazu Dračích jezdců. Byl jsem totiž přesvědčen o její existenci - jak se však ukázalo, čekala na mne jen v podobě nedokončené šablony. Marná sláva, nezbývá mi tedy nic jiného, než se myšlenkami vrátit přibližně půl roku zpět a znovu se ponořit do obsáhlého fantasy dobrodružství. Snad nade mnou bude kroužit neohrožená Safira a její jezdec Eragon - nikdy nevíte, co nečekaného se může přihodit.
      Ach, abych nezapomněl - rozhodl jsem se pro společnou recenzi.

      Před psaním tohoto příspěvku jsem shlédl i několik recenzí od mých kolegů - velká část z nich ohrnuje nos již nad prvními stranami Brisingru. Abych byl upřímným, mne naopak děj upoutal již od samotného počátku. Eragon - společně s bratrancem Roranem - vyčkává před Helgrindem, kde sídlí zlomyslné a krvelačné bestie, které mají na svědomí mnoho bezbranných životů. Napětí, očekávání - následné vyústění v podobě akce, souboje, nebezpečí a odhodlání.
      Navíc - jsem jeden z těch, kterým případné prázdné žvatlání a stránky navíc nevadí. Život samotný také není jen o věcech duchaplných a nepostradatelných. Prostě to tam patří - osobně jsem rád za každou informaci, byť méně důležitou. Samozřejmě, musí se jednat o dílo, které mě nějakým způsobem zaujalo a jsem schopný jej dočíst. Pokud čtu slabší román z dnešní doby a na několik stran je rozepsána příprava snídaně...

      Spousta stran, spousta... Dva poslední díly jich dohromady mají celých 1328. Samozřejmě, někdo to má přečtené za dva dny, chápu - pro mne však tato nálož představuje až dvoutýdenní cestu (ne-li delší). Umíte si tedy nejspíše představit, jak to člověka dokáže stáhnout do svých dějových spárů. Navíc, když se jedná o tak poutavé dobrodružství.
      Opět jsem byl velmi potěšen tím, když jsem spatřil prolínání několika dějových linií. Mám to jednoduše rád - v každé knize, za každých okolností. Dodává to všemu na atraktivnosti, spádu... Napětí se stupňuje, stupňuje a ve chvíli, kdy se zdá, že již vyústí v něco epického, děj se přemístí na druhou stranu světa.

      Vše jednou končí a výjimkou není ani tato tetralogie. Pokud bych se měl vyjádřit ke konci samotnému, tedy střetnutí dvou sil... Cesta k tomuto vyústění byla velmi dlouhá. A věřte, je opravdu potěšující na konci zjistit, že jste byli svědky tak dramatického vývoje postav(y).



    Překvapení, dobrodružství, ztráty, bolest, naděje, boj


      Vážně jsem byl zvědav na to, s čím Eragon se Safirou proti Galbatorixovi, úhlavnímu nepříteli, přijdou. Ach, ano - naděje, víra a odhodlání nestačí. Ve skutečnosti je potřeba něco více - něco, co nikdo nečeká. Eso v rukávu, které vytasíte a všichni padnou na zadek. A jen tak mimochodem - pár přátel po boku také není k zahození.
      Ono eso se našlo - znenadání, nečekaně. Jednoduše přišlo v pravý čas. Bohužel to nemění nic na skutečnosti, že závěrečný souboj byl o ničem... Touto zásluhou jsem byl nucen dát menší (procentuální) ohodnocení. Ano, pár stran dokáže mnoho. Ani ty následující navíc nestály za moc - no, možná za takové; m-hm, tak jo, no.
      Dovolím si ještě jedno malé 
    „počkat“ - může se zdáti, že Eragon získal vše, za co bojoval; mír, klid v zemi, vzájemné pochopení národů... Jednu věc ale přeci jen ne - svou lásku. Nyní si žije s dráčky na osamělém a opuštěném místě a... kdo ví, co tam dělá.

      Každopádně jsem rád, že jsem tohle vše 
    absolvoval - onen čas stál za obětování, to žádná. Malinko jsem možná postrádal více hrubosti, tvrdosti, krve, nadávek, lehkých žen, ale - to už by nebyl Eragon.
      

    štvrtok 10. júla 2014

    Trilogie ČISTÝ



    „Čistý není jen ten nejvíce mimořádný román pro dospívající, co jsem kdy četl, je to také nádherné a divošské metaforické zpodobení toho, jak všichni v současnosti žijeme. Je to důležitá kniha.“

    Robert Olen Butler


      Láska na první pohled - obálka je jednoduše úžasná! Ta kombinace barev... Ach, nemám slov, heh. Nepochybně jste stejného názoru. Pokud ne, divil bych se - velmi. Uznávám však, že na tom zase až tak moc nesejde. Samozřejmě, obálka je součástí knihy samotné, ale důležitější je obsah.
      Nu, ten nám (Vám) koneckonců přibližuje anotace k prvnímu dílu s názvem Čistý, jehož autorkou je Julianna Baggottová...

    ANOTACE (JOTA)

      Pressia si toho z Explozí ani ze života Předtím moc nepamatuje. Přespává ukrytá ve skříňce v ruinách starého holičství, kde žije se svým dědečkem, a myslí na to všechno, co je pro ni nenávratně ztraceno – jak ze světa zábavních parků, kin, narozeninových oslav, tatínků a maminek zbyl jen popel a prach, jizvy, trvalé popáleniny a zdeformovaná lidská těla. Jenže teď, když dospěla do věku, kdy se musí všichni hlásit k milici, kde z nich buď vycvičí vojáky, nebo je, jsou-li příliš postižení a slabí, využijí jako živé cíle, už Pressia nemůže dál předstírat, že je malé dítě. A rozhodne se pro útěk.
      Existují ovšem i takoví, kteří apokalypsu přečkali bez postižení. Čistí. Přežívají v bezpečném úkrytu za zdmi Dómu, který chrání jejich zdravá, uměle zdokonalovaná těla. Jenže Partridge, jehož otec je jedním z nejvlivnějších lidí v Dómu, si připadá izolovaný a osamělý. Jiný. I jeho trápí pocit ztráty – možná proto, že se jeho rodina rozpadla, otec je emocionálně odtažitý, bratr spáchal sebevraždu a matce se do tohoto útočiště vůbec dostat nepodařilo. Nebo za to snad může jeho klaustrofobie: pocit, že tenhle Dóm se stává kolébkou mimořádně bezohledného režimu. Takže když z jedné nechtěně prohozené poznámky vyvodí, že jeho matka možná stále ještě žije, rozhodne se Partridge dát svůj život v sázku a uprchnout z Dómu, aby ji našel.

                                                                                                                                                                       

      Docela úsměvné je, že za sebou mám první díly trilogií podobných počinů - Aréna smrti a Hon. Podotýkám - pouze první díly. Nyní k nim přibude i Čistý. Pokud Vás zajímá, na kterou trilogii jsem se těšil nejvíce (dříve, než jsem ji rozečetl), byla by to asi tato. Poté, co jsem přečetl anotaci, ohlasy a shlédl trailer... S úsměvem jsem pokyvoval hlavou ve smyslu - ano, to je ono.


      Co dodat na závěr... Jsem přesvědčen o tom, že na mě čeká výjimečný zážitek, který mi v hlavě bude přežívat i dlouhou dobu poté, co dospěje konce.

    A co VY - slyšeli jste již o této nadějné trilogii s názvem Čistý?

    pondelok 23. júna 2014

    Záporné postavy aneb zvrhlost naší společnosti

      Klaus Mikaelson! Je to tak úžasná a okouzlující postava - doslova jej miluji. Podobné výroky můžete slyšet od mnoha pubertálních (i starších), zdánlivě normálních, osob. Ono slovo zdánlivě zde hraje obrovskou roli. Proč? Přijde vám v pořádku, že postava, která na potkání odděluje hlavy od těla bezbranným lidem, má tak mocné zastoupení fanoušků? Představte si, že Vám na ulici zabijí jednoho z rodičů. Úděsná představa, že? Už jej nikdy neuvidíte - nikdy. Co uděláte? Pochybuji o tom, že na něj zakřičíte: Jsi nejlepší a cool!
      Chtěl bych jen poukázat na jednu věc - jsme opravdu tak krvelačnou a zvrhlou společností? Co pro nás vůbec znamená cizí život? Přiznám se, že i já fandím těmto záporákům. Užívám si chvíle, kdy např. Damonovi z Upířích deníků stoupne tlak, zakalí se oči, na povrch kůže vyvstanou žilky a tesáky získají na své ostrosti. Je to tak strašně badass. A to, že následně zmasakruje nevinného kolemjdoucího... Mě se to netýká.

    A o tom právě píši. Co to s námi je?

    Knihy aneb čtěte s rozumem

      Nová kniha - nový příběh. Každý z Vás nepochybně zná ten prvotní, vzrušující pocit z neznámého. Vaše tělo hoří nedočkavostí a můžete jen hádat, co Vám následující chvíle přinesou - radost, smutek, soucítění či dokonce slzy? Vězte, že každý z nás je rozdílným, což se - samozřejmě - promítá i v samotné volbě žánru. Naše potřeby a touhy se různě liší - někdo je skrývá a drží v okovech, jiný jimi naopak žije. Pokud se na tento fakt podíváme z knižní/literární perspektivy, zjistíme, že člověka lze poznat i skrze čtenářský výběr - jen tak mmch.

      Jednou mi jeden nejmenovaný člověk řekl toto: Nic proti, ale myslím, že si tím, co čteš, kompenzuješ nedostatky ve svém životě... V onom momentě mě jeho názor dosti zaskočil. Možná i lehce vyvedl z míry. Po určitém časovém odstupu jsem si ale uvědomil jednu věc - měl pravdu.
      Člověk je přesvědčen o tom, že pro sebe dělá správnou věc, když týdně přečte několik svazků a denně u nich stráví všechen svůj volný čas. Při narážce jiné osoby argumentuje tímto: Víš - na rozdíl od tebe - žiji mnoha životy a poznávám nemožné. A co děláš ty? Žiješ si jen ten svůj...  
      
    Jistě, toto tvrzení je pravdivé (zčásti), ale není přeci jen prioritou našeho bytí soustředit svou pozornost na život nám vlastní? Měli bychom poznávat širý svět pomocí našich očí a smyslů - ten reálný, samozřejmě. Knihy mi občas připomínají situaci z filmu Total Recall - chcete být někým jiným? Pro člověka je vždy po chuti zvolit kratší, méně náročnou cestu, která sice nemusí přinést až tak sladký konec, ale za to zaručeně rychleji.
      Chcete-li býti dobrodruhem, který se proplétá skrz smrtelné překážky, sáhnete po nějakém dobrodružném počinu. Kniha skončí, cesta také - objeví se nová, pokračujete. Nic se Vám nestane, vždy přežijete. Člověk si ale neuvědomuje, že to, co čte, může zčásti zažít i sám na vlastní kůži a proměnit ve skutečné. Finance zde nehrají žádnou roli (přinejmenším ne tak obrovskou). Vždyť i naše krásná republika skýtá mnoho neuvěřitelných míst - je zde tolik možností k výpravám. Tak nač sedět doma v křesle a žít život někoho jiného? Svalte si svá zavazadla a hurá do přírody! Možná potkáte vlka, který Vašemu příteli ukousne hlavu, ale... Při čtení knihy Vám to tolik nevadilo, ne...?

      Čtěte, čtěte, čtěte - ale nezapomínejte na svůj život. A jen tak provokativně - koukněte na sebe někdy do zrcadla. Vaše tělo si zaslouží taky nějaký ten intenzivní pohyb.

    nedeľa 30. marca 2014

    Hon


    Orig. název: 
    The Hunt

    Autor:
     Andrew Fukuda

    Počet stran: 304
    Díl: 1
    Žánr: dystopie, YA, fantasy, horor
    Datum vydání: 9. 4. 2014


    Hodnocení: 89%








    Anotace

    Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?

    Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!
    Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk.

    Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
    Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější...

    Upíří fraška opět na scéně? Ne tak docela... Nebo spíše - vůbec ne

      Najdou se asi takoví, kterým už tenhle druh bytostí leze pěkně krkem a další dílo s jejich účinkováním pro ně nepřipadá v úvahu. Chápu, ale nejsem onen případ. Mě osobně tahle tématika snad nikdy neomrzí - každý autor má své vlastní představy a dívá se na věc z jiného úhlu pohledu. U Fukudy se mi líbí, že se konečně projevila neudržitelná krvelačnost upířího rodu. Jednoduše, jeho upíři by si se Stefanem, čipmankofilem, určitě moc nesedli. Už samotné slovo glupan (označení pro lidi) vyvolává silné slintání, cukání svalů a praskání kloubů. Asi si dovedete živě představit, co způsobí závan pachu či jejich samotná přítomnost - nezastaví je ani sluneční svit, který na upířím těle vyvolává kyselinotvornou reakci (dokáže je tudíž zabít). Jejich mysl se zakalí, probudí se zabijácký instinkt a vše ostatní, co není spojeno s požitím glupana, je mimo jejich svět - holýma rukama vám oddělí končetiny od těla, ostrými drápy rozpářou kůži a bezcitnými tesáky rozsápou hrdlo. Zbudou z vás jen dokonale ohlodané kosti - precizní prácička, kterou by neodvedl ani váš pes.

      Tuto skutečnost má hlavní postava příběhu - Gen - velmi dobře na paměti. Neuběhne jediná sekunda, kdy by nehlídal své pohyby a emoce. Nesmí si dovolit jedinou chybu - stačí chloupek na jeho kůži nebo kapka potu... Ve škole plné nadržených upířích teenagerů by neměl jedinou šanci.
      I když se ze všech svých sil snaží nepoutat pozornost ostatních, směřuje k němu mnoho zvídavých pohledů. Jeho atraktivní vzhled a tajemnost je přitažlivou kombinací pro místní dívky - již mnoho let po něm touží. Ani snaha skrýt svou inteligenci mu zrovna nejde. Dostává sice průměrné známky, ale každý ví, že je v něm obrovský potenciál. A škola není jediná, kdo si toho všiml...

      Od poslední Honu na glupany uběhlo již deset let - jednalo se o světovou událost, která neměla obdoby. Možnost zabořit svůj chrup do šťavnatého a teplého glupaního masa... Již tehdy nebylo tajemstvím, že jejich počet je velmi malý. O to více ale v upíří populaci vřela chtíč a touha.
      Systém byl jednoduchý - každý dostal kombinaci čísel a čekal na losování. Několik šťastlivců se poté přemístilo do Paláce, kde je čekalo několik dní výcviku a dobrého jídla. V osudný den se vystrnadili glupani ze své nedobytné Kopule a dalo se jim několik hodin náskoku. Se setměním poté Hon začal...

      Když při svém proslovu Vládce oznamuje, že proběhne další Hon a losování, všichni upíří jsou naprosto bez sebe - doslova šílí. Není tomu jinak ani u Gena, i když... z jiného důvodu. Je totiž vylosován a jak navíc při převozu do Paláce zjišťuje, není jediným, koho z jeho školy vybrali. Naproti němu sedí dívka - ta, kterou již přes všechny okolnosti řadu let obdivuje.

    Nekončící napětí, šokující momenty a překvapivá odhalení


      Hon je knihou, která mě dokázala udržet ve svých spárech a na dlouhou dobu nepustit. Přečetl jsem ji celkem asi na tři sezení, což se u mě zase tak často nestává. To, že se Gen musí přetvařovat, pohybovat se mezi nekompromisními zabijáky a v každé chvíli může zemřít, příběhu dává nekončící vlnu napětí. Děj mne doslova ovládl a zmocnil se mé mysli - ne, nepřeháním. Přesně na takovéhle knihy čekám. Kombinace strachu, romantiky, humoru, akce...
      Není snad ani potřeba psát, že se na další díly neskutečně těším - pokud si udrží svou kvalitu a mé zaujetí nebude skomírat, tato série se nepochybně zařadí mezi mé oblíbené.

    Za poskytnutí READING COPY děkuji nakladatelství Fragment
    Andrew Fukuda - Hon

      

    piatok 28. februára 2014

    Evangelium prokletých


    Orig. název:
    The Dead Sea Deception

    Autor:
     Adam Blake

    Počet stran: 560
    Díl: /
    Žánr: mysteriózní thriller

    Hodnocení: 85%










    Anotace
    Londýnská kriminalistka Heather Kennedyová nemá v práci zrovna na růžích ustláno. I proto jí přidělí případ, jejž nikdo nechce: smrt profesora Stuarta Barlowa, která se zřejmě neudála nešťastnou náhodou, ale někdo jí napomohl. Avšak nejen jí: během pár dnů došlo k záhadným úmrtím několika vědců, kteří se zaobírali analýzou středověkého kodexu, jež měla vrhnout nečekané světlo na texty novozákonních evangelií, uctívané celým křesťanským světem. Pojítkem mezi vraždami je muž jménem Michael Brand. Muž, jehož už několik let hledá i Leo Tillman, bývalý žoldák, kterému se ze dne na den zhroutil život a on chce vědět proč. Nitky pátrání se sbíhají u tajného společenství vyznavačů jiného evangelia, evangelia zatraceného – Jidášova…

                                                                                                                         

      Ihned na začátku chci podotknout, že thriller či krimi v knižní podobě jsem nikdy v životě nečetl. Evangelium prokletých tudíž nemám s čím porovnat. Na druhou stranu však nejsem ničím ovlivněn a bude to čistě o mém dojmu - což také není od věci, že.
     
      Nu, dobře. Většina z Vás (dle mého všichni) nepochybně zná legendu o Ježíši a jeho dvanácti apoštolech. Pokud se mezi Vámi přeci jen najde někdo, kdo ne, tak opravdu nevím, kde žije... Každopádně, křesťanství je jedním z pilířů Evropy jako takové. Člověk by proto měl projevit alespoň špetku zájmu a nezůstat vůči tomuto lhostejným.
      Avšak - může být nám tak známá legenda jednou velkou lží? Co když Jidáš nebyl tím mstivým a proradným zrádcem, ale empatickým a věrným přítelem Ježíše? Jak je to možné, ptáte se? Nu, když se nad tím zamyslíme a zvážíme všechny možnosti, nemožné by to být nemuselo.
      Schválně, kolik myslíte, že existovalo evangelií? Ujišťuji Vás, že spousta. A v tom je právě onen problém. Nyní známe jen ty, které kdysi dávno schválila církev - jednoduše vybrala texty, které vyhovovaly jejich potřebám a plánům. Živě si umím představit, co za diskuzi muselo započat čtení třeba takového evangelia samotného Jidáše...
     
      Nejen s tímhle 
    „co když” pracuje Adam Blake - vlastním jménem Mike Carey - ve svém spisovatelském počinu. A zdárně, dle mého úsudku. Vše působilo dosti věrohodně a jednotlivé kousíčky zapadaly do sebe.
      Pro ty, co se pohybují v knižním světě, příběh moc originálním pravděpodobně nebude. Přeci jen, hrátek s historií a konspiračními fakty je plný trh. Dobře, ale i přes to... Kdyby Evangelium prokletých neskrývalo jakýsi potenciál, nemělo by takový úspěch a ohlas.

      Přestřelky, honičky na silnicích, drsná slova, napětí... Je sice pravdou, že z počátku jsem byl naprosto nezaujatý a znuděný, ale to se s postupem času změnilo. Zatraceně, už bych měl po tolika letech pochopit, že si nemám dělat obrázek po pár kapitolách... Příběh přeci potřebuje nabrat obrátky.
      Doufám, že to nebude vypadat morbidně, ale zájem ve mně vyvolala první smrt. Bylo to svým způsobem probuzení. Dosud se z mého pohledu jednalo jen o suché klišé - znovuotevřený případ, který je přidělen neoblíbené seržantce a nováčkovi bez jakýchkoliv zkušeností. To by bylo, aby neobjevili něco nového, co ostatní přehlídli...
      Kromě již dvou zmiňovaných postav se můžeme setkat i s bývalým žoldákem (jak je psáno v anotaci) Leo Tillmanem. Právě Lea jsem si dosti oblíbil. I když je pravdou, že se jedná o jednoduchou postavu s prostým příběhem - v minulosti mu zmizela žena s dětmi, přičemž se domnívá, že ne z vlastního učinění. Rozhodne se tedy ztracenou rodinu vypátrat. K tomu však potřebuje nabrat sílu a naučit se dovednostem zabijáka - připojuje se tedy k armádě. Nabírá zkušenosti a zpevňuje tělo i mysl. Po pár letech se z něj stává zcela jiný člověk - člověk schopen přežít v extrémních podmínkách, vypátrat téměř kohokoliv a s přesností na milimetr kulkou odstřelit třeba letící nůž. Klasický americký hrdina - má cíl, tvrdě pracuje a na konci je z něj namakané hovado.
      To samé se v podstatě dá říci i o seržantce Kennedyové - je poznamenána minulostí, v práci se jí vysmívají a neberou ji vážně. Ta však své poslání nebere na lehkou váhu - práce u policie je pro ni prioritou číslo jedna.
      Když dostane již z počátku odepsaný případ, vrhne se na něj a věnuje mu všechno své úsilí. Spravedlnosti musí býti podle jejího učiněno - vždy. Zajímavá perlička o tomto charakteru možná je, že se jedná o lesbičku.

      Shrnul bych to takto - dva lidé, stejný cíl. I když jeden z nich touží po spravedlnosti a ten druhý po pomstě, jejich cesty se spojí v jednu jedinou. Výchozím bodem je Michael Brand - jméno, které nedává nikomu spát. Pojí se s ním vše. Problémem však je, že se zdá býti nepolapitelným. Je všude a zároveň nikde.
      Z počátku se budou navzájem otrkávat a přistupovat k sobě s opatrností, ale později se z nich stanou svým způsobem parťáci, kteří si za každých okolností kryjí záda.

      Nesmím opomenout ani mým oblíbeným střídáním dějů a pohledů čtení. Jednoduše to umím ocenit. Mohu se na věc podívat různými pohledy a navíc - když se děj blíží k zajímavému a podstatnému okamžiku, překlene s v další kapitolu úplně jinam, což ve mně podnítí zvědavost a nemůžu se dočkat toho, až se opět vrátí k oné významné chvíli. Samozřejmě, někdy mi to také leze na nervy...

      Jak jsem již psal, není to zřejmě nic originálního. Také jsem se však zmiňoval o tom, že je to má prvotina v tomto žánru, což hraje při hodnocení velkou roli. A musím přiznat, že se mi svým způsobem zalíbil (žánr). Dokonce jsem se začal dívat i na kriminálky v televizi... Bez debat se v nejbližší době vrhnu na něco podobného - třeba i na něco od A. Christie.
      Pokud někoho z Vás Evangelium prokletých zaujme a rozhodne se jej přečíst, myslím si, že zklamaný nebude. Akce je zde dost, děj je sice občas přetažený, ale žádnou fatální paseku to nenadělá.
     
      Navíc si myslím, že historie v mnohých z nás vyvolává zájem - Jidášovo evangelium, jeho pokrevní kmen, fanatici v podobě nemilosrdných zabijáků?

      A konec samotný? Ten mě v jistém ohledu překvapil. No, popravdě jsem nad koncem během čtení moc nepřemýšlel. Předpokládal jsem jen nějaký boj na život a na smrt.
      

    Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji vydavatelství Martinus
      

    piatok 24. januára 2014

    Dračí oči


    Orig. název:
     
    The Eyes of the Dragon
    Autor: Stephen King
    Počet stran: 343
    Díl: /
    Žánr: fantasy, dobrodružné, vyprávění

    Hodnocení: 84%










    Anotace
    Bylo nebylo byl jednou jeden zlý čaroděj… a dračí srdce a princové… ďábelský mág a temná věž… starobylý hrad a strašné tajemství. Stephen King vás tímto dílem, plným magického zla, odvahy a šlechetnosti, uchvátí do ledového sevření a odvede do nejděsivějšího a nejnesnesitel­nějšího království špatnosti… a ponechá na vás, co je pravda a co fantazie… neříkejte, že nejste zvědaví!

                                                                                                                                  

      Na začátku jsem vůbec nevěděl, do čeho se pouštím. Jednoduše jsem si řekl, že není od věci přečíst si něco od krále hororů - Stephena Kinga. Vyrazil jsem tedy do místní knihovny a ptal se po jeho jméně. Na výběr jsem měl několik polic. Upřímně, vybíral jsem podle obálky. Většina avšak byla děsných... Nadále jsem brouzdal různými díly v naději, že něco zajímavého naleznu. Samozřejmě, bylo to ode mě trošku nespravedlivé - důležitý je obsah. Co naplat, zahlédl jsem temně vzhlížející obálku, na které se pyšnila dračí hlava, sekyra, čmoudící kalich, dračí srdce a děsivý, bledý mág. Promiňte, pro ukázku jsem zvolil jinou verzi - tahle se mi líbí o něco více. Pohledem jsem projel zadní stranu vazby, kde se vyskytovala anotace; Bylo nebylo... Jako první mi hlavou problesklo, že se nejspíše jedná o pohádku. Byl jsem lehce překvapen, nešlo mi to k sobě - král hororů a pohádka? Chvíli jsem nad tím přemýšlel a na to pokrčil rameny. Proč ne, řekl jsem si.

      Z počátku jsem se musel adaptovat na Kingův vypravěčský styl. Vyprávění samo o sobě jsem snad nikdy nečetl. Přiznávám se, místy mi to dělalo problémy - takto to bylo i u čtení prvního díla, které bylo psáno přítomným časem.
      Dobře, na vypravěče v podobě autora jsem si zvykl, ale co ten chronologický sled událostí? To, že mi autor dopředu prozradil, co se událo v budoucnosti a skákal sem a tam... Raději bych se vše dozvěděl sám
    , i když by to znamenalo další strany knihy navíc. Naštěstí to nebylo tak časté - vyskytovalo se to zejména na začátku vyprávění.
      
      Dobro a zlo - klasický motiv pohádek. I zde tomu nebylo jinak. Zlo v podobě temného mága Flagga a dobro jako mladý, šlechetný princ Petr. Najdeme zde i typické vedlejší postavy - budižkničemu a pomateného mladšího bratra Petra Tomáše, nemotorného krále Rolanda či věrného přítele Petra... ehm, nevzpomenu si na jméno (stávat by se to nemělo, ale knihu bohužel nemám při sobě).
      Jelikož je děj lehce předvídatelný a svým způsobem byla kniha napsána pro malou dcerku Kinga Naomi, není těžké odhadnout, jak vše skončí. I když - závěr chystá malé překvapení. Alespoň já to nečekal. Otevírá se jím navíc další prostor pro možné díly. Nevím, jestli se do nich nakonec King pustil, ale řekl bych, že kdyby přeci jen ano, budou zajímavější a poutavější než Dračí oči. Pokud jste knihu četli, víte proč.

      I když se jedná v podstatě o pohádku, v díle nalezneme i momenty, které malé děti zrovna slyšet nemusí - vlastně je nejspíše ani nepochopí. Král, který není na ženy... Ano, nakonec zplodí dva syny, ale ona skutečnost mluví za vše. Dále třeba moment, kdy se král chystá k souloži a jeho žena je zaskočena jeho přirozením - král odpovídá, že žezlo musí být nejdříve ukuto (všichni určitě chápou).
      Kniha je také plná poučení a situací, kdy se i starší člověk zamyslí nad významem slov. Hraje zde roli spravedlnost, které se nakonec dostane zadostiučinění. Velmi moc se mi líbil motiv, že i uznávaný a vysoce postavený člověk je vlastně obyčejnou bytostí, která se může hrabat v nose nebo močit do ohniště - asi si umíte představit, jak na to reagoval jeden z jeho synů.
      Ano, anotace toho moc neprozrazuje, proto se lehce dotknu i děje.

      Být mladším bratrem, který nemá nárok na trůn, není samo o sobě nic potěšujícího. Zvláště, když je navíc jeho sourozenec očividným oblíbencem samotného krále. Ve všem jej převyšuje, je chytřejší, hezčí, charakternější. Jednoduše jeho pravý opak...
      Ve skrytu hradu se však kují ďábelské pikle proti samotnému králi. Za vším stojí vypočítavý mág Flagg, který lační po chaosu a krvi. Jeho cílem je ovládnout království z pozice nevinného rádce, a poté rozpoutat nepokoje, které by přešly až do zničující války. Skutečnost je taková, že se o to snaží již po mnoho generací - ano, jeho věk je vyšší, než se může zdáti.
      Když je král odstraněn, na trůn samozřejmě nastupuje dědic Petr. V tuto chvíli však není všem piklím konec - Petr není slabomyslným a lehce ovlivnitelným. Flagg proti němu nemá šanci, což sám ví. Má však plán - ten se mu podaří uskutečnit. Petr je odsouzen za vraždu svého otce do Jehly, temné a vysoké věže, z které není úniku. Na trůn se dostává jeho mladší bratr Tomáš.
      Plány ovšem někdy nemusí vyjít tak, jak si to jeho tvůrce představoval. Flagg totiž netuší, že jej při vraždě krále viděl právě Tomáš. Nic však nedává najevo a společně s ním začíná vládnout království. Roky plynou a když se zdá, že Flaggův plán vyjde, situace nabírá zcela jiný směr...

    štvrtok 23. januára 2014

    Návrat stínu


    Orig. název: 
    Shadows Return

    Autor:
     Lynn Flewelling

    Počet stran: 288
    Díl: 4
    Žánr: fantasy, dobrodružné
    Hodnocení: 89%

    Knihu můžete zakoupit ZDE










    Anotace

    Hrdinové Seregil a Alek právě dokončili svou nejzrádnější misi a vracejí se k dvojímu životu zhýralých šlechticů a vynikajících špehů. Osud však s nimi má ve světě plném nepřátel a čarodějů jiné plány…
    Po vítězství v Aurënenu se Alek a Seregil vracejí domů do Rhíminee. Většina jejich spojenců je však mrtvá nebo ve vyhnanství, a tak je těžké usadit se. S nadějí, že jim to přinese rozptýlení, přijímají úkol, který je má zavést zpět do Seregilova rodiště. Cestou jsou však uneseni, rozděleni a oba jsou prodáni do otroctví. Seregila drží při životě jen naděje, že je Alek naživu.
    Alekův podivný pán však nestojí o jeho život – chce jeho krev. Alekův jedinečný původ mu totiž má pomoci získat vzácný poklad, ovšem jen prostřednictvím mučivého procesu, který vyzkouší jeho tělo i duši a bezděčně jej i Seregila vtáhne do říše alchymistů a šílenců – a zaplete je s tajemným tvorem, který snad drží ve svých nelidských rukou celý jejich osud… Stane se z něj však zachránce, nebo vražedný netvor?

                                                                                                                                     

      Dočetl jsem Odkaz Dračích jezdců, a poté přečetl Serafínu a Dračí oči - byl jsem jednoduše ve fantasy rozpoložení, které jsem neměl důvod opustit. Jako další následoval Návrat stínu americké fantasy spisovatelky Lynn Flewelling. Upřímně, nikdy dříve jsem o ní neslyšel - což pochopitelně znamená, že o její tvorbě též ne.
      Nyní je však všemu jinak. Po dočtení tohoto díla jsem navíc došel k velmi potěšujícímu závěru, a sice že autorčin styl psaní je velmi poutavý a zajímavý. Jsou knihy, které se mému čtenářskému srdci téměř ani nepřiblíží. Nu, v tomto případě bylo mé srdce zasaženo s přesností, která se jen tak nevidí. Kniha (autorka) mi neskutečně sedla, jednoduše řečeno.
      Možná si někdo z Vás všiml, že se jedná již o čtvrtý díl. Ano, ty předchozí jsem nečetl a ano, přiznávám se, že jsem byl občas lehce zmaten. Např. ve chvíli, kdy se hovořilo o postavě, která hrála jistou roli v minulosti. V podstatě na tom ale nesešlo - většinu jsem si byl schopen domyslet a doplnit během příběhu. Postavy se navíc při flashbacku nezdržely jen u stručné vzpomínky.
      Alchymie, meče, magie... Tato tři slova mají pro některé opravdu hodnotný význam. Nemohu říci, že jsem pravý čtenář fantasy literatury, ale i ve mně vzbuzují obrovský zájem a vlnu vzrušení. Asi již tušíte, proč o tom píši - Návrat stínu toto vše obsahoval. Můžete třeba zažít nevšední počínání alchymisty, které se spíše podobá nekromantským praktikám (na nekromanty samotné můžete narazit také), být svědky spřádání magických formulek, bojů na život a na smrt či potkat bytosti, které byste v žádném případě nečekali.  

      Jak to tak bývá, ne všechny země spolu vycházejí v dobrém. I zde tomu nebylo výjimkou. Popravdě, co by to taky bylo za fantasy knihu. Ale co takové otroctví? Již podle anotace můžete vidět, že do něj budou Alek (mladý, nezkušený, citlivý a impulzivní) i Seregil (sympatický, neoblomný a sebejistý) uvrženi. Skvělý nápad, dle mého. Otroctví se však nepraktikovalo ve všech zemích - tam, kde vyrůstali oba dva hlavní hrdinové, nic takového neznali. To znamená, že museli být převezeni - přes moře. A jak se do něj vůbec dostali?
      Když už se začínali dva hrdinové nudit a občasné špionáže nepostačovali jejich potřebám, byli předvoláni před královský trůn. Královna Phoria (ano, muži i ženy si byli rovni) pro ně měla speciální úkol (nejen to však bylo předmětem předvolání). Klia, mladší sestra královny a velitelka svého oddílu, měla býti za doprovodu doprovozena zpět do království. Zdánlivě jednoduchá cesta však přinesla něco, co by ani v tom nejděsivějším snu nikdo z nich nepředpokládal. Vše nabírá obrátky ve chvíli, kdy je vyslaná družina přepadena a všichni jsou nemilosrdně zabiti - tedy až na Aleka a Seregila, kteří byli, pro ně z nepochopitelného důvodu, ušetřeni. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního - přepadení byla na denním pořádku. Když ale na scénu přicházejí znetvořené, zkroucené a ohavné bytosti, společníci nepochybují o práci nekromanta. Ten jediný byl schopen něco takového vyvolat. Přemožení a zmrzačení partneři se po dlouhé době plné temnoty probouzejí na vlhkém, páchnoucím a kolébajícím se místě. Všude okolo hulákají lidé, které avšak nevidí, jelikož jsou obklopeni dřevěnými zdmi. Jedno je však jasné - cizí řeč poukazuje na to, že jejich rodná země se nezadržitelně vzdaluje. A co hůře, Alek ani Seregil neví, jestli je ten druhý vůbec živ.
      Popis jejich otroctví mě velmi zaujal. Pravda, četl jsem i názory, že byl zdlouhavý a zbytečně moc roztahaný. Já to však vítal - navíc, podrobnější popisování zdůrazňovalo to, jak bylo vše stereotypní. Jediné, co je drželo při vědomí, byla touha dostat se pryč a najít toho druhého. Nevěděli, že jejich pánem je tentýž člověk. Den za dnem zdlouhavě plynul - pro každého z nich však jiným způsobem. Zatímco Seregil většinu času proseděl v cele, na Aleka čekalo něco mnohem horšího - svým způsobem. Padl totiž do hledáčku mocného alchymisty, který byl zároveň i jejich pánem. To samo o sobě neznamenalo nic dobrého.

      Bolest, bolest a zase bolest... Seregil ani Alek nebyli jen tak nějací psi, kteří by se dali snadno zkrotit. Jasně dávali najevo svůj postoj a to jim přineslo nespočet ran a trestů. U Aleka to ale zašlo ještě dále. Jak jsem psal, dostal se do hledáčku alchymisty. Nyní, když byl u něj, vše mohlo započat. Podivné testy, výzkumy, odebírání esencí z jeho těla, kruté zacházení... Na druhou stranu však bylo pravdou, že jejich pán neměl z krutého zacházení kdovíjakou radost. Chtěl jen, aby ho jeho majetek poslouchal a nedělal problémy. Za spolupráci byl schopen Alekovi naservírovat maso a nalít třeba horký čaj. Jedno však bylo jasné - Alekův význam byl obrovský.
      Aby toho nebylo málo, minulost se vrací, respektive dávný přítel/zrádce. Jeho úloha bude zprvu záhadnou, poté však do sebe začne vše zapadat.

      Říkáte si, že je to jen další fantasy dílo z mnoha? Nu, ne tak úplně. Nemyslím si, že mnoho autorů stvořilo svět, ve kterém je bisexualita zažitým stereotypem a při pohledu na dva objímající se muže ostatní neřeknou ani slovo. Správně, Alek a Seregil jsou milenci - sdílí spolu nejen povolání, ale také postel a život. Vsadím se, že některé čtenáře by to od čtení ihned odradilo. Viz. můj bratr, který při tomto zjištění na knihu už ani nesáhl.
      V mém případě to mělo zcela opačný efekt. Přeci jen - je to originální. A milostný poměr mezi dvěma muži? Láska je láska. Autorka navíc do žádných podrobných popisků nočních hrátek nezacházela...

      Návrat stínu jsem přečetl během několika okamžiků. Příběh mě doslova pohltil. Obě dvě hlavní postavy se mi navíc velmi zalíbily a přiznávám, že se Alek a Seregil stali mou oblíbenou knižní dvojicí. Nepochybně si přečtu i předcházející díly. Vsadil bych vlastní vlasy (kterých si vážím) na to, že i ony jsou stejně čtivé.
      Děj měl jinak jasný cíl. Vše, co kniha obsahovala, bylo svázáno s hlavní linií - žádné odbočky ap. Příběh byl navíc psán z pohledu více postav - děje se průběžně střídaly, což vždy oceňuji, protože to dodává dílu na spádu a napětí.



    Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Knihcentrum